Žijeme fantazií, žijeme v Mysuaniss

Pokec

Statistika

Mysuaniss

1.kapitola - Všechno nějak začíná

„Tak ty bys chtěl slyšet, jak svět vypadal dřív a co ho změnilo?“ Položila zahalená žena otázku mladíkovi, kterého zvědavost dovedla až k ní.

„Ano.“ Zněla jeho stručná odpověď.

„Jsi ale připraven, že život tehdejších lidí, byl zcela odlišný a jiný?“

„Jak například?“

„Například tím, že svět byl pln zlých věcí a především lidí. Někteří byli tak ukrutní až šel strach. Podívej se ale i na sebe, umíš dýchat ve vodě, to nedovedl žádný člověk. Lidé žili na souši, kde si stavěli domy ze dřeva a kamene.“Odpovídala žena na mladíkovu otázku a při pohledu na něj se musela usmát, vysel totiž na každém jejím slově.

„Tak už vyprávěj.“

„Dobře, povím ti tedy příběh, který vedl ke změně lidstva. Ke změně, za kterou si byli sami odpovědni. Ke změně, která započala v den, kdy tři vesnice nevázaně na sobě, si proti sobě poštvali své bohy…“

 

Tři boží síly se nezávratnou rychlostí hnali nocí proti sobě. Tři zničující síly od tří bohů tří vesnic, které do sebe zanedlouho narazí a vyhladí ze světa vesnici, která byla postavena přesně pod místem, kde se ty tři síly za okamžik střetnou.

Už jen kousíček je dělil od sebe, když se najednou srazili. Chvíli se blýskalo, když vznikla mohutná tlaková vlna, která nakonec zmizela stejně rychle, jako zbytky třech božích sil někde ve vesnici…

Tři děti se k sobě choulili uprostřed černého spáleniště, obklopeného ruinami vesnice.

„Tady to ale vypadá.“ Ozval se hlas průzkumníka z jedné ze tří vesnic.

„To jo a vidíš to černý kolo tam uprostřed?“ Podotkl starší muž.

„Hele a co je to tamhle?“ Ukázal černovlasý mladý muž doprostřed spáleniště a rozeběhl se tam. Jeho společník ho následoval.

„Proboha, vždyť to jsou děti.“ Sklonil se ke třem dětem a oslovil to nejstarší: „Jak se jmenuješ holčičko?“

„Shira.“ Odpověděla mu.

„A kolik ti je?“

„Pět.“

„A kolik je tobě?“ Otočil se na mladší dívenku.

„Či.“ Oznámila ukazujíc tři prsty.

„A jméno?“ Zněla jeho další otázka, odpovědi se však nedočkal. Otočil se tedy zpět na nejstarší.

„Jak se jmenuje tvá sestřička?“

„Tesha.“

„Co já?“ Zeptala se dětsky protáhle.

„A co bráška? Jak se jmenuje?“

„Liam.“zněla další stručná odpověď.

„A kolik mu je?“ptal se dál trpělivě.

„Rok.“odpověděla po chvilce.

Muž pohlédl na svého staršího společníka a pak si začal detailněji prohlížet děti. Nejstarší, Shira, měla po ramena dlouhé černé vlasy s modrým odleskem a modré oči, prostřední, Tesha, s krátkými modrými vlasy a černýma očima a nejmladší, Liam, s fialovými chmýříčky na hlavě a hnědýma očima, který se tlemil na všechny okolo.

„Vezmeme je s sebou do vesnice.“ozval se starší muž a popadl Teshu s Liamem a vydal se k vesnici. Mladší muž tedy popadl Shiru a následoval ho…

 

 

O ČTYŘI ROKY POZDĚJI…

 

Znuděně jsem civěla na našeho učitele, který nám právě znovu vysvětloval základy sčítání. Protočila jsem oči, o kterých ostatní říkají, že jsou černé jako noc, hlavu  jsem si položila na ruku, kterou jsem měla opřenou o lavici a přestala vnímat jeho básnění o kouzlu sčítání, které jsem v tom vůbec neviděla.

Úlekem jsem se napřímila na židli, když přede mnou bouchla učitelova ruka o lavici.

„Ty už zase spíš?“zeptal se mě naštvaně.

„Ne, sním.“odpověděla jsem mu a sladce se na něj usmála.

„A určitě se tvé snění ubírá matematickým směrem. Řekni mi tedy, kolik je 32 plus 7.“

„327.“odpověděla jsem mu vážně a ostatní ve třídě se začali smát.

„Chyba, výsledek je 39, jestli náhodou nevíš.“

„Vím, když to sečtu vyjde mi 39, ale pro mě je to 327.“

„O tom se dozví tvůj opatrovník, to mi věř.“oznámil mi zákeřně.

„Klidně.“rozvalila jsem se pohodlně na židli a nohy dala na stůl.

„Vypadni z této hodiny Tesho! Pro dnešek tě už nechci vidět!“vyhazoval mě ze třídy.

„Mile ráda.“sebrala jsem si svých pár věcí a prolezla oknem ven. Konečně jsem byla pryč z té nudy. Vydala jsem se domů skrz celé město. Lidé, kteří mě potkali, se už ani nedivili, že ještě nejsem ve škole. Přece jen mě z tama předčasně vyhazují denno denně. Pročísla jsem si rukou své modré vlasy rozcuchané větrem.

Čím víc jsem se blížila k domu svého opatrovníka, tím míň se mi tam chtělo. Přece jen už má taky docela dost mých problémů ve škole.

Vstoupila jsem do celkem velkého dvoupatrového domu ze dřeva a práskla za sebou dveřmi. Otočila jsem se a spatřila to co vždycky. Vlastně takovou přijímací halu pro návštěvy se židlemi, stolem, krbem, huňatými kůžemi na dřevěné podlaze a nějaké ty obrazy na zdech. Před sebou jsem měla schody do druhého patra. Na druhé straně místnosti byli ve zdi dveře, které vedly do kuchyně s jídelnou. Můj opatrovník tam nejspíš nebyl, jinak by tu už…

„TESHO!!!!!“ozve se seshora a tak se tam podívám. To už se ale můj opatrovník řítí po schodech přímo ke mně. Mimochodem vysoký černovlasý muž s hnědýma očima a v koženém oblečení, které nosí všichni ve vesnici.

„Nedohodli jsme se náhodou na tom, že se začneš chovat normálně a zůstaneš ve škole po celou dobu výuky?! To nevydržíš ani jeden den ve škole?“

Pohlédla jsem na něj. Zřejmě byl krajně naštvaný, protože vypadal jako by mě chtěl sežrat.

„Ne, dohodli jsme se že se “POKUSÍM“ vydržet ve škole po celou výuku. Tak jsem se pokusila a neuspěla.“Odpověděla jsem mu a tvářila jsem se jako ten největší andílek na světě. Vypadalo to ale, že mi na to neskočí. Zvětšila jsem tedy o něco svůj andělský výraz (který jsem pojmenovala- Stav nouze) a podívala se nad hlavu, kde se mi měla jakože blyštit svatozář. K mé smůle mi spíš opatrovník viděl na hlavě rohy, protože se na mě ještě víc zamračil.

„Běž do svého pokoje. Do oběda tě nechci vidět a od oběda do večeře taky ne!“ Nasadila jsem výraz naprostého zkroušení (který mi stejně vydržel jen po dobu co se na mě díval) a vydala jsem se po schodech nahoru. Přede mnou teď byla chodba s dveřmi. Minula jsem pár dveří od pokojů pro hosty, pak dvě koupelny, opatrovníkův a bratrův pokoj naproti sobě a až pak tam byl můj a sestřin pokoj. Samozřejmě taky naproti sobě. Vlezla jsem do pravých dveří. Jak naschvál byl můj pokoj vedle mého… tedy spíš našeho opatrovníka. Já a sestra mu říkáme jménem, ale bratr mu říká tati. Bůh ví kde na to přišel.

Rozhlédla jsem se po svém pokoji. Každý by si myslel, že je to normální pokoj, jako každý jiný. Vždyť měl dvě okna, jedno naproti dveřím a druhé na levé straně, jeden stůl se židlí hned pod oknem, jednu postel pod druhým oknem, jednu skříň, pár poliček a podlahu ze dřeva. Jeho neobyčejnost se však projevovala v podobě tajné skrýše, která byla v podlaze pod postelí. Tam jsem si schovávala věcí, které jsem nechtěla aby u mě našli. Nejlepší je však výhled z okna na nedaleký les, kde už pár nocí něco pozoruji. Něco neobyčejného a tajemného. A já se rozhodla, že dnes v noci zjistím co.

Žádné komentáře