Žijeme fantazií, žijeme v Mysuaniss

Pokec

Statistika

Mysuaniss

2. kapitola - Noční výlet

Zanedlouho mě opatrovník volal na oběd. Musela jsem tedy přerušit své přípravy na noční výpravu. Pomalu jsem sešla schody a vešla do kuchyně. Tam už za stolem seděli mí dva sourozenci a o něčem se spolu bavili. Beze slov jsem se posadila vedle sestry na volnou židli. Opatrovník si nejspíš na chvilku odskočil, asi jsem šla moc dlouho po schodech. Podívala jsem se na bratra a usoudila, že by potřeboval znovu ostříhat. Vlasy mu padaly do očí a sahaly skoro až na ramena. Na pravé straně hlavy mu visel copánek, který si nechal, jako i někteří ostatní kluci z vesnice, narůst.

Zaměřila jsem svou pozornost tentokrát na sestru. Nic zvláštního na ní nebylo. Byla starší než já, vlasy měla delší a byla i větší. Prostě starší sestra.

Konečně do místnosti vešel náš opatrovník. Moc vesele se netvářil.

Jako vždy nechal řeč až když se najíme. Dali jsme se tedy do jídla. Neměla jsem vůbec tušení co jím, protože mě zajímalo pouze jestli to co jím je k jídlu a jestli není v mém plánu na dnešní noc nějaká trhlinka.

Když jsme já a sourozenci dojedli, tak jsme ještě chvíli čekali, než dojedl i náš opatrovník, který výjmečně jedl dlouho. Asi to bude vážné.

Konečně dojedl a zabodl oči do mě. Ach jo, já věděla že se to zase týká nějakých mých průšvihů.

„Byl tady tvůj učitel, Drep. Už zase si na tebe stěžoval. Můžeš mi říct, od kdy se dávají nohy na stůl?!“ Ptal se mě naštvaně.

„Že by od té doby, co mě učí?“ Zkusila jsem odpověď, jako při nějaké vědomostní soutěži.

Povzdechl si. Nejspíš už netuší co se mnou dělat.

„Tobě vážně nevadí, jaké pak o tobě mají všichni mínění?“

„É, ne.“ Odpověděla jsem.

„Svým chováním vrháš stín i na mě a své sourozence. Víš, co mi říkají v práci? Jak můžu být hlídač, když neohlídám ani tebe? S takovou přijdu o práci.“

„Promiň, Tyrete.“ Sklopila jsem oči. O tomhle jsem vůbec netušila.

„Zkus se prosím tě zklidnit.“ Pravil nakonec a odešel. Chvilku po něm jsem se zvedla i já a odešla jsem do pokoje, kde jsem dodělala přípravy na noc a udělala jsem si úkoly do školy, které jsem se rozhodla i konečně odevzdat.

Ani jsem se nenadála a byla tu večeře, po které Tyret odešel za prací.

Nějakou chvíli jsem počkala, abych měla jistotu, že ostatní spí. Oddělala jsem prkno pod postelí a vytáhla lano, které jsem připevnila k posteli.

Hodila jsem na sebe výkřik poslední módy, neboli bundu. Samozřejmě koženou, jako všechno oblečení v naší vesnici. Přes rameno jsem si dala vak, ve kterém jsem měla trochu jídla a nějakou tu vodu, kdo ví na jak dlouho se zdržím.

Otevřela jsem tedy okno a po laně slezla dolů. Opatrně jsem se začala plížit k lesu, aby mě nenačapal žádný strážný. K mé smůle jsem ale skoro u lesa někoho potkala. Vrhla jsem se rychle k zemi, když se hlídačova pozornost otočila mým směrem. Začal se ke mně přibližovat, a já si přála být naprosto neviditelná. Když byl až u mě, bušilo mi srdce jako o závod a konečně věděla s kým mám tu čest. Byl to můj opatrovník a díval se přímo na mě.

Po chvilce se však začal rozhlížet i naokolo, jako by mě vůbec neviděl.

„Aymo?“ Zkusil si tipnout, jestli tu vážně nikdo není.

„Jak jsi věděl, že už jsem tady?“ Ozvalo se z opačné strany, než jsem se nacházela já.

„“Nevěděl, myslel jsem si, že jsi tam.“ Ukázal mým směrem. Já se však rozhodla nemeškat a zdekovala jsem se co nejdál. Až teď mi začalo docházet, že tam ti dva vlastně měli rande. Nebýt toho, že jsem musela myslet na to že mě neviděl, určitě bych se už smála.

Právě jsem vstoupila do lesa, a tak jsem začala pozorovat své okolí.

Jak naschvál jsem právě dnes nezpozorovala nic neobvyklého ani po nějaké době, kterou jsem v lese strávila. Ospalá a frustrovaná jsem se otočila, že půjdu domů, ale místo toho jsem vyjekla úlekem a zakopla o kořen stromu, který byl jak naschvál za mnou. Přede mnou se totiž vznášelo jako pěst dospělého člověka velké  strašidlo. Já sama jsem na strašidla nevěřila, ale tohle mě přinutilo svůj postoj přehodnotit. Strašidlo bylo celé svítivě bílé a tvořené jakoby energií, která okolo něj všelijak vlála. Mělo však taky velké černé oči, které upíralo přímo na mě.

„Co na mě zíráš, jak na strašidlo?“ Ozvalo se mi v hlavě a já sebou trochu trhla.

„To asi proto, že ty strašidlo jseš.“ Odpověděla jsem zdráhavě.

„Ale kdeže, já jsem to, čemu se říká zázrak.“ Ozvalo se mi opět v hlavě.

„A jak se jmenuješ?“ Ptala jsem se už zvědavěji a nadšeněji.

„Nemám jméno, ale ty určitě ano. Jak se jmenuješ ty?“

„Jsem Tesha.“ Odpověděla jsem mu.

„Zajímalo by mě ale, jak to, že se mnou mluvíš? Proč ses neukázal někomu jinému?“ Zeptala jsem se na otázku, která mi vrtala hlavou.

„Nemůžu mluvit s nikým jiným, proto jsem se nikomu neukázal.“

„Proč může mluvit jenom se mnou?“

„Protože jsi neviditelná.“

„Cože?? Nemůžu být neviditelná, to je blbost.“ Nevěřila jsem tomu malému stvoření.

„Ale ano, jsi. Proč si myslíš, že tě ten muž neviděl?“

Zamyslela jsem se. Na tom něco bude.

„Pomůžu ti, ale ty určitě chceš ještě projít okolo toho muže.

„Ty máš vážně postřeh, jdeme teda k nám.“ Řekla jsem a vydala se zpět domů.

Tyreta jsem už nepotkala, vlastně jsem nepotkala nikoho.

Když jsem se tedy zase vyšplhala do svého pokoje a všechno schovala, otočila jsem se na svého nově nabytého přítele.

„Tak co teď?“ Zeptala jsem se s očekáváním v hlase. On se na mně podíval a promluvil: „Teď se s tebou spojím a pomůžu ti zviditelnit se.“ Ani moc neváhal a vletěl mi přímo do hrudi. Mírně jsem se zapotácela, ale ustála jsem to. Ihned na to jsem ucítila mravenčení po celém těle. Mlhavě jsem si vzpomněla, že jsem stejný pocit měla i před tím. Rychle jsem přešla k zrcadlu a podívala se do něj. Pocítila jsem nesmírnou úlevu, když jsem tam spatřila svůj odraz. Najednou jsem si uvědomila, že můj malý přítel něco říká.

„Asi jsem se tu zasekl… nebo ne? Moment… už… tak ne… tak třeba teď…“ Slyšela jsem v mysli a najednou jsem pocítila, jak mě něco opouští. To se konečně můj malý přítel dokázal dostat z mého těla.

„Co že jsi měl takové problémy?“ Zajímalo mě.

„No víš… dělal jsem to poprvé.“ Přiznal neochotně.

„Cože?! Riskoval jsi, že ve mně uvízneš?“ Vyděsila mě představa, že ve mně vlastně mohl uvíznout.

„No, asi by to bylo lepší, než kdyby tě tvůj opatrovník zítra nenašel.“

„To máš asi pravdu… moment! Jak to ,že víš o mém opatrovníkovi a jak je možné, že tě slyším?!“ Nedokázala jsem si to vysvětlit.

„Tím, že jsme se spojili, jsme mezi sebou vytvořili pouto, které nám umožňuje spolu komunikovat, nebo taky volat o pomoc. Toto spojení mi ovšem ukázalo i tvůj život.“ Vysvětloval mi mé otázky.

„Ty jsi vážně zázrak. A víš co? Budu ti říkat Zarak, jako zázrak bez jednoho z.“ Řekla jsem a usmála se na něj.

„Přijímám jméno.“ Ozval se a já uslyšela v jeho hlase náznak radosti, dokonce jsem na něm zahlédla něco jako změnu grimasy na pomyslný úsměv.

Zasmála jsem se jeho nadšení ze jména a rozhodla se jít konečně spát.

„Dobrou Zaraku.“ Popřála jsem mu po tom, co jsem se zachumlala do přikrývky.

„Dobrou Tesho.“ Popřál Zarak i mě, když se mi usídlil na polštáři vedle hlavy. Chvilku na to jsem usnula…

 

„Ty mi tady v podstatě říkáš, že to, co je pro nás samozřejmost, tak bylo pro lidi dřív nenormální?“ Využil mladík mého odmlčení a položil mi otázku, která ho pálila na jazyku.

„Ano, přesně to ti říkám.“ Potvrdila jsem mu jeho otázku.

„A jak to tedy bylo dál?“ Ptal se mladík dychtivě.

„Dnes už běž domů, je pozdě a zítra je taky den.“

„Ale já ještě…“ Chtěl mladík odporovat. Ovšem žena mu skočila do řeči: „Budou tě hledat, přijď zítra.“

Mladík tedy přikývl a s pozdravem opustil ženinu skromně zařízenou chýši.

Ještě chvíli ona žena seděla tam, kde do teď, než se zvedla ze židle. Při tom jí zpod kapuce vylezl pramínek modrých vlasů. Ihned ho schovala zpět a vydala se zjistit novinky z města…

Poslední komentáře
29.10.2008 18:40:12: Zajímavá povídka. Kdy bude další?